Proč Andrew Carnegie celý život bohatl a umřel chudý

Vždy, když pravidelně zveřejní seznam nejbohatších lidí, přemýšlím jaké k tomu zaujmout stanovisko. Vzít si z nich příklad a pokusit se o to samé? Mávnout rukou s tím, že to určitě nebylo poctivou prací? Inspirovat se jejich životem, nápady, energií, zacílením? Je to náhoda, že právě tihle lidé zbohatli nebo je v tom jakési „zednářské“ pravidlo? Zavolal jsem tedy nejmladšímu boháči a poprosil o rozhovor.

Dobrý den Dustine, mohu dál?

Jasně, když už jste se dostal až sem tak přece nebudete stát ve dveřích.“

Procházíme velkou barevnou halou a usedáme do pohodlných velkých polštářů nedaleko hořícího krbu. Jsem nervózní,  ještě nikdy jsem osobně nepotkal tak bohatého člověka. Dustin to zpozoruje a řekne: „uvolněte se[1], už jsem zase normální.

Chytám se příležitosti a pokládám první otázku.

Když zbohatnete, začnou se s vámi dít zvláštní věci. A ten, kdo tvrdí, že ne, si jenom něco namlouvá. Zpočátku se vám líbí, že jste středem pozornosti, ale postupně začínáte vypínat mobil a neodpovídat na emaily protivných známých, otravují vás obchodní partneři, máte pocit, že všichni chtějí jenom vaše peníze. Posadí vás na piedestal, pravidelně oprašují jako největší osobnost roku, tahají do odborných pořadů, nekonečně fotografují a omílají, jak jste skvělý a tak….

Bohatství je v mnohém podobné obezitě. Obojí se v určité fázi stane nezvladatelným, člověk si nemůže pomoci a doslova trpí obsesí, lidově řečeno „nenažraností“. Lidé, kteří se nepřetržitě přejídají, mají však jistou výhodu – reakci svého těla a okolí. Dříve nebo později nastoupí problémy a nemoci, které je donutí s posedlostí bojovat. Lidé, ovládaní „bohatstvím“ to mají složitější. U většiny z nich se postupně vytváří tzv.„fobie z nepřetržitého okrádání“. V každém okamžiku, kdy něco kupují, mají pocit, že je to drahé jenom proto, že jsou to oni. Začínají dělat scény, všude chtějí slevy a vše se ještě více zhoršuje. V tu chvíli se musíte začít léčit,  neboť ztrácíte mnoho přátel. Já měl to štěstí, že jsem k penězům přišel brzy a tak mě naštěstí všechno přešlo.

Všechno to způsobila dívka, která se jmenovala Claudie. Na vysoké škole jsme studovali Marek, Eduardo, Chris, Dustin a Claudie. Pronajali si velký byt a společně hospodařili. Stala se z nás parta jako v seriálu Přátelé. Claudie byla štíhlá brunetka, se všemi si výborně rozuměla a nebylo divu, že jsme se do ní všichni čtyři zamilovali. Atmosféra začala houstnout a tak nás Claudie svolala a řekla: „Mám vás všechny čtyři ráda a je těžké se rozhodnout.  Potřebuji o vás více vědět, co děláte, jaké máte hobby, jak přemýšlíte a to samé potřebujete i vy. Vždyť ani nevíte, co ráda čtu, jím, zdali sportuji nebo se nudím. Dejme si čas jeden rok, lépe se poznejme a uvidíme.“

Zdálo se nám to zajímavé a napadlo nás, že to samé musí prožívat další studenti na universitě. Přemýšleli co s tím, až jsme vymysleli program, který nám umožňoval komunikovat a sdílet osobní zážitky. Původně jsme ho nazvali FACEFUCK, ale Eduardo byl knihomol a na jeho počest jsme dali jméno  FACEBOOK.“

 Když kamarádi spolu zbohatnou, obvykle přestanou být přátelé, v horším případě se dokonce začínají nenávidět nebo spolu soupeřit. To se přesně stalo nám. Myslím, že už je to skoro za námi.

Claudie se objevila, když jsem byl na tom nehůř. Jednoho stála ve dveřích, asi to okoukala z amerických seriálů,  a suše prohlásila: Tehdy jsem to neřekla, protože byste se rozešli, ale milovala jsem Tebe. A jestli mě chceš, musíš přestat blbnout a začít dělat něco užitečného a reálného – ne pro sebe, ale pro ostatní.

Začal jsem studovat historii bohatých lidí a dostal se ke Carnegie. V roce 1889 publikuje knihu nazvanou „Bohatství“. V ní vysvětluje, že život bohatství má dvě části. První část představuje získání a kumulaci bohatství. Druhá část je zaměřená na následující rozdělení bohatství k dobročinným účelům. Myslím, že se vydám jeho směrem.

Náš fiktivní rozhovor skončil, ale Dustin ve mně zanechal obrovský dojem. Věřím, že provede jednou to samé, co dokázal Andrew Carnegie. Andrew několik roků před smrtí rozdá přes 4 mld. dolarů a ve své závěti odkazuje zbylých 30 mil dolarů charitě a důchodcům. Krátce před svoji smrtí si neodpustí malý šprým a pozve rodinu a nejbližší přátele. Všichni do jednoho se shromáždí okolo jeho postele a on tehdy pronáší slavnou větu: